.png)
Cestou do Istanbulu jsem si udělal různé přestávky, abych načerpal síly a trochu si odpočinul od sezení na biku. Jednou z nich byla i zastávka a výšlap na nejvyšší ukrajinskou horu – Hoverlu. Vrcholem ukrajinské etapy mé cesty do Istanbulu byl výšlap na Hoverlu – 2061 m.
Bike jsem nechal v hotelu a vybral se na pěší túru dlouhou tam i zpět 24 km. Po dnech strávených v sedle mi tato změna vůbec nevadila. Oblékl jsem si svoje cyklo oblečení - tričko a nepremokavou bundu, a vydal jsem se na cestu. Tričko i bunda byly lehké a praktické. Nikde mě nic netahalo a hlavně jsem navzdory rychlému tempu nebyl promočený od potu. Výbava mi výborně posloužila. Vždyť pohyb jako pohyb.
Hned před hotelem byla rampa s vojáčkem, a když jste chtěli projít do národního parku, museli jste jít do budky, vystát si řadu a teta si vás zapsala pěkně po starém do knihy návštěv a odlehčila o 25 hřiven. Od rampy jsem šel 8 km mírně stoupající kamenistou cestou popři potoku. Jelikož tady pouštěli i auta, kterým nevadilo, že cesta už dávno ztratila asfalt, provoz tu byl horší než na běžné cestě. Nahodil jsem rychlé tempo, abych měl tento nudný úsek co nejrychleji za sebou.
Dokonce se ke mně připojili i dva místní psi a nějaký ten kilák kráčeli se mnou. S pivem v ruce a dvěmi psy jsem asi vypadal jako místní, protože se mě Ukrajinci i na cestu ptali. Ráno bylo svěží a ocenil jsem tak svoje oblečení.
Po hodině a půl jsem dorazil do základny Zaroslyak. Parkoviště pro ty, kteří se těch 8 km překodrcali na místních rachotinách, stánky se suvenýry a znuděné děti, které tu zřejmě za trest nahnali z tábora. Od té doby začala konečně sranda. Když se jde nahoru, tak na Ukrajině to znamená přímo nahoru. Chvilku přes les balancovat na kořenech smrků a potom už kosodřevina, respektive holé úbočí a pohni se strmě nahoru. Co krok, to půl metru převýšení.
Tempo jsem držel rychlé, však nejsem rodinka na výletě. Bunda šla do ruky. Ocenil jsem, že je lehká a dá se skrčit do fakt malého objemu a nemusím se sebou tahat neskladnou mikinu. Vzal jsem si i svoje brýle. Chránily mi hlavně oči před sluncem, ale uvědomil jsem si ještě jednu jejich výhodu: i když ze mě již při tom pachtění se lil pot, do očí mi nestékal. Toto jinak na nich oceňuji v průběhu celé cesty, i když sedím v sedle svého biku.
Cestou jsem předbíhal mnoho turistů. Tento výstup je masovka. Obíhal jsem dokonce i jeden pár, kde ona byla vyzuta a šla jen v ponožkách. Vypadala, že se dost trápí a on se nudí, ale zalíbil se mi ten nápad jít naboso. Skály již byly za mnou a před vrcholem byl svah pokrytý jemnou trávou a měkkou půdou. Posledních 200 výškových metrů jsem tak přešel naboso.
Nahoře bylo dost větrno a bunda mi přišla vhod. Nebránila v tom, abych uschl, ale rovněž krásně chránila proti větru, a tím mě držela v komfortním teple. Tenoučká, dá se složit prakticky do kapsy kalhot a navíc nic neváží. Snad jen ta barva. Neonově žlutá – je hlavně praktická, když jste na biku. Vaše viditelnost na cestě je to nejpodstatnější, no na Hoverle jsem trochu vyčníval z davu:). Ale ten komfort, když se ocitnete ve větru a neprofoukne vás, za to rozhodně stál.
Mimochodem, na Ukrajině jsou všichni turisti oblečeni jako u nás před 20 lety. Tepláky a zelené batůžky. Se žlutou bundou a červeným tričkem jsem nahoře výrazně zářil.
Nahoře zavládl celkem ruch. Prodejci suvenýrů, ukrajinští turisti a co mě zarazilo, hodně rozbitého skla. A ukrajinský pop z bluetooth repráku, a dokonce tam jeden kluk prodával čaj a kávu. Fakt jsem nechápal, že se jim na tenhle kopec chce každé ráno lézt nahoru. Cestou dolů jsem už potkal davy turistů. Už brzy dolů se mě jedna teta obuta v babičkovských papučkách zeptala, jak je to daleko. Lidé dokážou být naivní.
