Rodina na kolech

Pořád mluvíš jen o kolech, trasách, a kamarádech z biku, myslíš, že to někoho zajímá?

Takhle to znělo od manželky ještě začátkem minulého roku. Od té doby ujela  cca 2500 km a žádá si stále víc:-)

Jak se to stalo, když jsme jí ještě někdy v únoru prodali její fajnové HTčko s odůvodněním, že jí velikostně nesedí, což byla pravda, ale hlavně, že už ho nevyužije?

Stačilo pár změn v životě, přestal jsem ji tolik vytáčet řečmi o biku, ale na nich  jsem zůstal natáčet kilometry úplně stejně, nebo dokonce i víc a zájem ze strany drahé polovičky přišel sám. Ale na čem jezdit, když jí odešel bike?

Vždyť sám jich mám dost, tak prosím, osedlej mého fulla, zatímco já budu jezdit na HTčku se sedačkou a v ní s malým synkem, vedle nás znuděně starší syn, brblající, že se vlečeme a jezdíme pořád to samé. A full se manželce tak zalíbil, že mu od června do začátku listopadu naložila 1500 km a když jsem navrhl koupit jí vlastní stroj, rozhodla se pro fulla. Chrániče sice nenosí, protože jezdí zodpovědněji než její tři králové dohromady, ale je plnohodnotnou členkou našeho „family teamu“:-)

Abych jí nekřivdil, občas jezdila i v minulosti, ale časem z neznámého důvodu usoudila, že to není nic pro ni. Zkoušeli jsme třeba vyměnit jí bika, ale stejně ji to nějak nechytilo. Až po první zkoušce s malým Filipem v sedačce přišel po její dvouleté přestávce zlom. A to zlom jako hrom. Začali jsme se přesouvat na starty autem, což odbouralo její stres z jízdy v dopravním chaosu. Vyhledáváme klidné trasy, s minimem lidí, což je sice v okolí velkého města těžké, ale dá se to. Měníme trasy, střídáme asfalt a terén, na jedno místo dokážeme přijet několika různými cestami, a tak už ani starší Maxáč nebrblá kvůli monotónnosti jako dřív. A když se mu zdá tempo pomalé, beru ho po celorodinné jízdě ještě na “švih” ve dvojici, kde s břemenem 20 kilogramů, kterou tvoří sedačka + její pasažér, má co dělat, aby mi stíhal. Tuším však, že se to brzy změní. Už si na jízdu s ním neberu fulla, když jede na HTčku, resp. HT, když jede cyklokroskou, ale máme rovnocenné biky, jinak bych mu nestíhal už teď:-)

A když se zrovna chlapcům chce na prolézačky a ne jezdit, naložím Eriku do auta, její bike na střechu, a zatímco se věnuju dětem, ona si zajezdí. Úplná paráda. A k tomu se prcek neustále dožaduje, že on chce jet vedle nás taky - na odrážedle. To bychom však daleko nedojeli, protože cestou narážíme na spoustu zajímavostí – tady žabička, tam brouk a je z toho víc stání než jezdění. Proto volíme kompromis. Plánujeme trasy okolo prolézaček, kde se vyřádí a po jízdě má vždycky slíbené odrážedlo okolo baráku. Prcek má i svůj vlastní dětský dres, ať se cítí jako člen týmu! Ještě jako 2,5letý by zvládl i pedály, ale na prodloužení rodinného vláčku o jeden “vagon” raději počkáme na další rok.

Takhle nějak postupně a spontánně se z nás stala cyklo rodina, která jezdí v sezoně i během týdne, a nejen o víkendech. Na dovolenou jezdíme s biky na střeše, starší Maxáč jezdí za klub, mladší Filip považuje ten dvoukolý stroj za stabilní součást života, asi tak, jako je v jiných rodinách x-box, anebo jak se to píše….

Jsou vyběhaní, šťastní, poznávají svoje okolí, stávají se součástí přírody a považují ji za svoje hřiště.