Silnice vs. mtb, je to stejný sport?

Tagy:
Silnice vs. mtb, je to stejný sport?>

Když syn s manželkou zaslechli, jaké téma hodlám hodit na virtuální papír, hlásili se také o slovo. Nezaváhal jsem a využil jejich pohled na věc. Jako první dáme  přednost dámě:):

Já se můžu vyjádřit jen jako účastník zájezdu. Upozorňuju, že nejsem cyklista, už nějaký ten rok jsem spíš nosič plenek, obvazů, lekárničky....

Trny, klíšťata, rozbitá kolena, chci to řešit hned a ne až večer doma. Vidím tedy rozdíl z pohledu člověka, který je rád, že se veze, že bike nemá takové nápady (a nervovou soustavu) jakou kdysi koně, a že se tedy shodneme v názoru na směr a rychlost pohybu, pokud nezasáhne vyšší síla či blbá náhoda. Z pohledu člověka, který nejde ven proto, aby sbíral keramiku nebo něco, aby si vylepšoval kádrový profil, ale aby se kochal... Já si na asfaltu užiju, že okolo jsou stromy, potůčky, čáp - bílý, nebo černý, to je jedno, jen když je tam život. Upřímně, na rovině jezdí okolo vás spousta aut, práší se, senná rýma, asi by mě na té rovině šlak trefil. Člověk přece jenom trochu potřebuje kopečky. Když se chci uštvat, umím to tam i tam, ale já radši kopce. Ale je mi jasné, že pokud bych chtěla ten bike opravdu  ovládat, a získat i nějakou techniku, tak musím pěkně po lese brouzdat a nehledat jen hladké silnice. Jenom tam už prostě nemůžu natahovat krk a obdivovat faunu a flóru. Tam se držím řidítek jako klíště a přemýšlím, odkdy je normální, že z bicyklu člověka bolí i ruce.

Nejvíc je ten rozdíl vidět večer v koupelně. Když přijede domů jeden takový zmoklý element, nějak se to hodí do pračky a vypere s tím ultra bio citlivým pracím gelem pro děti. Paráda. Když ale přijede domů z lesa takové špinavé prase (ať si to nikdo nebere osobně, i já jsem tak minule vypadala - ne jako matka dvou dětí, ale opravdu jako prase z kaluže), tak to pěkně musíme odmočit, vyčistit, pak přijde na řadu sifon, mýdlo s jelenem zažije svých 15 minut slávy a až potom následuje pračka. A i tak dočisťuje nějaký obětavý člověk další bláto, co se ještě našlo.

 

Ale zpět k mému pohledu na ježdění. Při vší úctě k fyzice a gravitaci, nemám chuť se válet po zemi, vysedávat na pohotovosti, mít rozbitý nos a doufat, že se roušky budou nosit ještě měsíc, aby to nikdo neviděl. A tak potupně a ochotně vláčím svůj krásný full suspension bike po asfaltu. Na asfaltu mě v podstatě nemá co shodit na zem, když se úzkostlivě držím vpravo, aby mě nezrámovali borci, co jedou naproti, když rychle objíždím zrovna narozená háďata na krajnicích silnic, a když se na mě vyřítí srna, kterých už je i tak pomálu a i ta, se kterou se potkám, už má jeden střet za sebou a už jen smutně čeká na krajnici na svůj konec.

Terén ovšem, to je super, když jede přede mnou někdo, kdo ví, kde je sever, popřípadě i jih a naše bytovka... ale pokud bych se vyznala a věděla, že se opravdu neztratím, tak je to fakt zábavnější, i když... Na beton se v tom nejužším místě potkám s chlapíkem, který má velké ego a široké rejdy... pod listy jsou určitě schované velké kameny, a kdyby to vypadalo jako po velké bouřce a soustředím se na kaluže, určitě mě probere nepřiměřeně nízko ležící větev stromu, o kterém jsme se učili, že koruna začíná snad 15 m nad zemí:).

Tolik pohled manželky, a protože mladší 2,5letý syn Filip má přednost před starším 11letým Maxem a starší, tzn. já před oběma syny, zachovám pořadí Filip, já a Max:-)

Filip ale říká, že na odrážedle projede cokoli, je to malý tank a nemíní se tímto tématem dál zaobírat:-).

Můj pohled na věc je, že jsem nesmírně šťastný, že mi učarovaly právě tyto dva odlišné sporty, které spojuje jedině to, že nástrojem na výrobu endorfinů je dvojkolový stroj.

MTB jako mému srdci bližší sport je zdrojem zábavy, uvolnění, radosti z pobytu přímo v srdci přírody i přemýšlení o způsobu zdolávání překážek, samovolného úsměvu ve sjezdech a intervalového tréninku neustálým střídáním intenzity do kopce a dolů.

Někdy mám v hlavě předem načrtnutou trasu, jindy jen její kostru a někdy nic. A často se i z dopředu stanovené trasy vyvrbí něco úplně jiného, z freeridu zase to, co jsem dal den předtím. Možností při MTB je o mnoho víc než na asfaltu, takže jsem limitovaný akorát tak kondičkou, průchodností biku alias tanku a pudem sebezáchovy ve sjezdech. Na MTB se krásně tříbí technika, hlavně při výšlapech po stěnách plných kamenů a kořenů. Někdy ty potvory způsobí i pseudopád ve výjezdu.

Silnice je z mého pohledu nuda, speciálně rovina, proto i na asfaltu vyhledávám les a kopce, přičemž mám štěstí, že bydlíme blízko lesoparku, ve kterém se dá bez problémů “ztratit” i na 3 hodiny bez nutnosti projet to samé místo víckrát. Lesopark znamená často i zvětralý asfalt, jemuž jsem přizpůsobil výběr stroje, který je sice silnička, ale s 32mm plášti a kotoučovými brzdami. Stereotyp asfaltu trochu zmírním, když tahám kopce na plný výkon. Mám radost  z plynulého šlapání do pedálů a rychlejšího náběhu kilometrů. Na silničce tedy za stejnou dobu dojedu dál a místo přemýšlení o trase přemýšlím o životě a výběru tématu na další blog, anebo jestli náhodou nepotřebuju nové tričko. :-)

Že jsou to jiné sporty svědčí i odlišná výbava, jiné tretry, jiné „hadry“. Na MTB vozím na rozdíl od silnice i batoh. Jiná rychlost, jiná geometrie, posilování jiných svalů, jiný posed a logicky hlavně jiný povrch, po kterém se valí dvě kola.

Silničářům určitě doporučím ochutnat taky terén a naopak bláťákům asfalt. Jiné pocity, jiné rychlosti, jiné zážitky.

No a nakonec stručný pohled na věc od staršího Maxíka.

Já jako děcko rád blázním na biku. Skoky, sjezdy, potoky, bláto, to je něco pro mě.  A to mi dává můj horák v lese a na trialech. Občas to bolí, jako rozseknutá noha při posledním tréninku, ale to přejde, na rozdíl od mojí potřeby skákat. Občasný asfalt na silnici mi taky nevadí, no ale radši mám ten les, který je mým hřištěm!

Jak tedy vidíte, u nás převládají kopce a terén, nějak jsme se tam našli. Manželka tedy dává kvůli bezpečnosti přednost v lese asfaltu, ale stále má radši přírodu a pokud možno volnost pohybu, než přelidněnou stezku nebo nudnou rovinu.