.png)
Po týdnech plánování, studování a ladění tréninkového systému konečně přišel čas ho otestovat v praxi. První tréninkový blok mám za sebou a přichází chvíle bilancování. Co fungovalo, co ne, a jaké to je trénovat s výhledem na oceán a pod palmami? I na to dojde.
První blok: Základní vytrvalost
Zima byla ve znamení jízdy v nízkých intenzitách, a proto jsem se už těšil na 1. blok, ve kterém kromě dalších jízd v nízkých intenzitách už ale byly i dny, kdy jsem si mohl párkrát zasprintovat, potrénovat ve vyšší kadenci pro rozvoj plynulého šlapání, nebo naopak v nízké kadenci zvyšovat sílu a efektivitu v kopcích.
Trénovat se mi dařilo překvapivě pravidelně a vše podle naplánovaného rozpisu. Nutno ovšem podotknout, že to také bylo díky domácímu trenažéru Zwift, který jsem mohl využívat i při pozdějším příchodu z práce a během venkovní nepřízni počasí (ano, nesnáším zimu, takže raději trpím v obýváku s ventilátorem). Delší tréninky se mi však dařilo vždy odjet venku a týdně jsem se vždy dostal na předem stanovených 10 hodin čisté jízdy.
Nemůžu říct, že bych hned po prvním bloku pociťoval nějaké razantní zlepšení z pohledu wattů. Z pohledu tepovky už to bylo o něco lepší, jelikož mi přišlo, že například během sprintových intervalů mi tepy v odpočinkových sekcích rychleji a níže klesaly, než dříve. Co se ale rozhodně zlepšilo, byla moje motivace do tréninku i ve dnech, kdy jsem se po příchodu z práce necítil zrovna svěží. V okamžiku, kdy jsem věděl, co mě čeká za trénink, jsem se těšil, až si ho odškrtnu jako další políčko v dlouhém tréninkové procesu, kterému jsem čím dál více věřil, že dává smysl.
Negativa bych zatím na rozpisu tréninku hledal stěží, snad jen, že mi trénink přišel občas až moc snadný, respektive stále v hodně nízké intenzitě. Ale pořád jsem se uklidňoval tím, že to určitě má nějaký smysl.
Prohřátí i promrznutí na Fuerteventuře
Na začátku tohoto tréninkového bloku se nám s přítelkyní podařilo na týden prchnout na kanárský ostrov Fuerteventura. Člověk by řekl, že na ostrově, kde nejvyšší místa se silnicí se pohybují okolo 500 m. n. m., to nebude moc velká dřina. Jenže těch menších kopců je tam spousta, po rovině prakticky ani metr, a když se k tomu přidá vítr, tak je to docela dřina. Na 100 kilometrech tedy není problém nastoupat nějakých 2 500 v. m. a rozhodně se vyplatí najít si nějakou skupinku, se kterou je možno se svézt a neodmakat si to na větru všechno sám.
Když jsem zjistil, že od hotelu startují vyjížďky podobných skupin, rád jsem se přidal a první den mi tempo s označením dvěma hvězdičkami nedělalo sebemenší problém. Na druhý den byla vypsaná “Epic ride” se třemi hvězdami a “vůdcem” skupiny jsem se tedy nechal přesvědčit, abych jel. Takže další den se ze sympatického průvodce stal bývalý maďarský profík, který nedávno ukončil kariéru a ten den se rozhodl, že nás protáhne těmi nejvyššími silničními stoupáními na ostrově. Náhodou to také byl jediný den, který celý propršel. Prostě a jednoduše - ze skupinové vyjížďky stal boj o přežití, hlavně ve sjezdech, kde v mlze nebylo vidět na 5 metrů, zima nikomu taky moc sil nepřidala. V jedné vesničce se doplnění tekutin v samoobsluze málem zvrhlo v rabování v sektoru čokoládových tyčinek a pochutin a po návratu do resortu jistě všichni rádi využili rozmrznutí v hotelové sauně.
Nicméně ostatní dny bylo počasí perfektní a šest dní vození se v teple celkovému tréninku rozhodně prospělo. Koneckonců i to byla motivace do dalšího tréninku tady doma, přece ty kilometry v teple nemůžou přijít vniveč.
A příště?
Příště se podíváme na 2. tréninkový blok, jaké z tréninku mám zatím pocity a co říkají čísla a hlavně na vyvrcholení první části sezóny, tedy prvním závodem na Pálavě.
